Je tu i třetí část. Opět poprosím o komentáře
Laru stále sužovala silnější a silnější bolest hlavy. Bylo to k nevydržení. Myslela si, že ji hlava snad pukne. Dala si už dva prášky a studenou sprchu, ale stále to nepomáhalo. Právě naopak. Zdálo se, jakoby se ta její bolest ještě zvětšovala.
"Dost! Dost! Ať už to PŘESTANE!" Vykřikla na celý pokoj dívka a prudce otevřela oči. To, co ale uviděla, se jejímu pokoji nepodobalo ani zdaleka. Kolem byla spousta světla, které jakoby vířilo ve spirále. Naštěstí nebylo tak ostré, což Lara jen uvítala. Posadila se na posteli a rozhlížela se kolem sebe. Všude byla tlumená záře a světla, jež plula v kruhu. Opatrně natáhla ruku a dotkla se jednoho světla, které přilétlo k ní. Při dotyku ucítila teplo a nějaký pocit, který nedokázala vyjádřit.
Sním? Ano, tohle je jistě jen sen! Pronesla v duchu a opět si lehla a zavřela oči. Světlo ale začalo zářit více. A dost! Co se děje? Jakmile oči znovu otevřela, záře se utlumila. Aniž by nad tím přemýšlela, spustila nohy. K jejímu překvapení se nepropadla někam do neznáma. Zdálo se, jak kdyby byla na podlaze. Až na to, že pod její postelí plula opět ta světýlka. Opatrně se postavila. Když se nic nestalo, nejistě vykročila dopředu. Postupovala dále temnotou ozářenou světly. V místě, kde světýlka nebyla, panoval chlad a Lara z toho neměla moc dobrý pocit. Prázdnota, smutek, strach. Tohle vše v ní vyvolávala ta temnota.
Když se však přiblížila ke světýlkům a dotkla se jich, zalil ji pocit štěstí, radosti, tepla. A ještě něčeho dalšího, co nedovedla popsat. Takové mírné zabrnění v konečcích prstů, něco jako elektrický výboj. Kde to vlastně jsem?
"Halo! Je tady někdo?" Odvážila se zavolat a v duchu si nadávala, proč ji to nenapadlo dříve. Ale zároveň ji to nějak nepřišlo správné. Její otázka se mnohokrát v ozvěně opakovala, až zanikla docela. Napínala uši, nezaslechne-li nějaký zvuk nebo odpověď. Ale všude bylo ticho.
Konečně si přišla, dítě! Ozvalo se někde z prostoru. Dívka se podivila a rozhlédla se kolem sebe, nikoho však neviděla. Tady jsem, dítě! Opět se ozvalo.
Dobře, když se mám zbláznit, tak ať to stojí za to. "Kde tady? A kdo jsi?" Ach dcero, ty mě už nepoznáváš? Uplynulo mnoho vody, pravda. Ale stejně. "Nepoznávám! My se známe? Kdo jsi? A kde jsi?" Ach dítě, je to jednoduché. Představ si mě. Představ si mě? Jak? Jak si mám představit někoho, koho vůbec neznám. Její myšlenky zřejmě ona záhadná žena vyslyšela, neboť se ozvalo: Jen si mě představ! Ty mi můžeš dát podobu!
Lara tedy zavřela oči. Když je otevřela, stála před ní bytost oblečena v průsvitných šatech barvy blankytné modři. Vlasy měla blonďaté a kolem celého těla vyzařovala jakási duhová záře. "T-to, takhle jsem si to nevymyslela. T-teda a-ano, ale ne úplně!" Vykoktala ze sebe zaražená dívka.
Ale jistě dítě. Bylas to ty. Odpověděla bytost. A ten zbytek? To byla tvá... Zde se odmlčela a podívala se na dívku. Jakoby na něco čekala. "Má? Co bylo mé?" Tvá vzpomínka. "Vzpomínka? Ale, ale jak...?" Dívka měla na rtech spoustu otázek. Vše se dozvíš dítě. Vše se dozvíš. Lara nebyla schopna ničeho. Pohybu, slova. Pouze naslouchala tomu hlasu. Náhle zavířily barvy kolem a dívka se ocitla zpět ve svém pokoji.