Část 2

 Druhá část je tu 

Hoří! Plameny spalují město! Lidé bezhlavě pobíhají v panice! Dům míru a odpočinku se beznadějně plní. Každou minutou přicházejí lidé ukončit svou bolest a vyhledat milosrdnou smrt. Temnota stravuje všechno, na co přijde. "Pomoz! Jen ty můžeš! Zachraň tohle všechno! Tohle všechno!"

Lara se probudila zborcená potem. Zmateně mrkala kolem sebe a snažila se zklidnit svůj dech. Dívala se kolem sebe a pomalu se zklidňovala. Byla doma. Ve své posteli, ve svém pokoji. V bezpečí. "Byl to jen sen!" Ručičky na hodinách ukazovaly šestou hodinu ranní. Byl všední den, školu dnes měla až od desáté, ale už se ji po tom zážitku spát nechtělo.

Vstala a šla si nachystat snídani. Před ní si ale dala studenou sprchu, aby se zbavila ospalosti a také, aby udělala něco pro své zdraví. Pak se nasnídala, vzala si tašku, nasedla na kolo a vyrazila cestou ke škole. Poněvadž měla ještě čas, využila ho a zamířila k nedaleké pastvině, kde se pásli koně. Laře se od malička koně velmi líbili, jenže nemohla na nich jezdit. Né snad proto, že by se jich bála, ale její rodiče ji v jejím snu nepodporovali. Chtěli, aby se učila a byla dobrá ve škole a našla si dobré zaměstnání a né aby čas na učení někde proflákala u koní. U něčeho, co nemá budoucnost. Lara už vzdala debaty, které končily fiaskem a hádkou. S těžkým srdcem pohřbila tenhle svůj sen. Útěchou, byť jen malou, ji bylo jen to, že se mohla na koně aspoň dívat a občas se na nich projet. Ale to bylo skutečně málo kdy. Lítostivě pohladila hlavu bělouše, který snad jakoby věděl, na co dívka myslí.

Lara tam stála ještě nějakou dobu a užívala si blízkost zvířat. Pak, jelikož se blížil čas, nasedla na kolo, šlápla do pedálů a vydala se ke škole. Projížděla zrovna álejí stromů, když v tom před sebou uviděla vlka. V panice strhla řidítka na stranu a stočila kolo k levé řadě stromů. Zmateně zamrkala a ohlédla se za sebe. Vlk tam pořád stál. No, v další vteřině už tam nebyl. Jakoby tam nikdy nebyl.

Zmatená Lara se ještě dlouho dívala na to místo. Přestaň, už vážně hloupneš z těch fantazy! Napomenula se v duchu a zkoumala škody na sobě. Rifle špinavé a odřený loket, jinak nic vážného. Kolo mělo trochu pochroumaný blatník. No, pak ho zavezu kámošovi, ať s tím něco udělá. Nasedla zpět a dorazila za chvíli ke škole. Tam se pozdravila s Lyrou, svoji nejlepší kamarádkou, která když viděla její odřený loket, jen vypískla.

Lara to odmávla tím, že to nic není.

"Jsem v pohodě, přehlédla jsem kámen. No, prostě ukázkový držkopád, co ti budu povídat," Seznámila ji s upravenou verzí události. To tak, abych ji vykládala pravdu! Určitě by mi nevěřila! Vždyť já sama ani tomu nevěřím!

Hodiny se neuvěřitelně vlekly. Lara už se nemohla dočkat, až bude konec a bude moci opět zasednout ke své oblíbené činnosti, a sice ke čtení. Zrovna měli pár minut před koncem předposlední hodiny. Lara využila toho, že profesorka nedává pozor a otevřela si knížku, kterou sebou nosila neustále. Otevřela ji na stránce a začetla se.

"Pomoz nám! Ty to můžeš zastavit!" Uslyšela nějaký hlas. "Říkala jsi něco?" Obrátila se šeptem na kamarádku. Ta se na ni nechápavě koukla a zavrtěla hlavou. Už fakt blázním! Obrátila zrak zpět ke knize a zamrkala. Na stránce nebylo nic. Nic, kromě jedné věty: Pomoz nám! Lara zmateně obrátila stránku, ale i na další bylo to samé. O pár stránek dále: Ty to můžeš zastavit! To už bylo na Laru moc. Prudce zaklapla knihu, což v tichu učebny znělo dost hlasitě. Učitelka tomu naštěstí nevěnovala velkou pozornost co se děje ve třídě. Zazvonění všechny probralo a rozutekly se na poslední hodinu, včetně Lary. To už ale fakt není normální! Ještě chvíli a dobrovolně zavolám Chocholouškovi!

Na další hodině neměla moc času přemýšlet nad tím, co to mělo znamenat, neboť se musela soustředit na náročnou látku. I té byl naštěstí brzy konec a tak s úlevou pospíchala domů. Doma odhodila tašku do pokoje, a jelikož byl před ní víkend, rozhodla se úkoly pro dnešek nechat ležet ladem.

Pustila si rádio, navolila stanici s muzikou a vytáhla si skicář, do kterého si začala kreslit. Zrovna byla uprostřed kreslení hlavy koně, přestala kreslit, oddálila papír před sebe a ztuhla. Místo hlavy koně, tam byla hlava vlka. V úleku upustila papír, který se pomalu snesl k zemi. Klid Laro, dýchej! Říkala sama sobě a došla si pro sklenici vody. Sebrala papír s mírným třesem v rukách. Byla tam opět nedokončená hlava koně. Asi se mi jen něco zdálo. Ale nelze popřít, že je to čím dál divnější! Chtěla začít opět kreslit, ale nedokázala se už soustředit. Zkrátka to nešlo. Zejména tehdy, když uslyšela opět: Pomoz nám! Pomoz! Jen ty to můžeš zastavit! To už bylo na ní moc. Zesílila si rádio na maximum v naději, že přehluší ty hlasy.

Ale nestalo se tak. Jakoby byly ještě silnější a naléhavější. Do toho ucítila horkost, jak kdyby ji něco spalovalo. "Dost! Dost! Přestaňte!" Vykřikla a vrhla se na postel, pokoušejíc se zastavit tu bolest v hlavě.

"Laro! Co se děje?!" Lara se v panice otočila a stanula tváří tvář své matce.

"Vypadáš, jak kdybys viděla ducha! Co se děje broučku?" Sedla si k ní a pohladila jí po zpocených vlasech. Lara si až teď všimla, že je zalitá potem.

"N-nic! Jen, v pondělí máme důležitý test!" Vykoktala ze sebe první výmluvu, která ji napadla a doufala, že tomu mamka uvěří. To nebylo tak těžké.

"Aha, a ty chceš být nejlepší viď? Víš co? Dnes už toho učení nechej, zajdi se osprchovat. Já ti zatím donesu prášek, po kterém se prospíš a ráno ti bude lépe, ano?"

Lara roztřeseně přikývla. Zašla do koupelny a dala si dlouhou studenou sprchu, která ji trochu vzpamatovala. Zřejmě mám už fakt přeplněný mozek. Snad mi spánek pomůže! Zapila prášek vodou a zavřela oči, pokoušejíc se nevnímat vzrůstající bolest a hlasy v hlavě.